Doublethink

Není ani třeba dodávat, že nejdovedněji praktikují doublethink ti, kdo ho vynalezli a vědí, že je to rozsáhlý systém myšlenkového podvodu. Ti v naší společnosti, kteří nejlépe vědí, co se děje, mají zároveň nejdál k tomu, aby viděli svět takový, jaký je. Všeobecně vzato: čím víc kdo chápe, tím víc podléhá klamu, čím inteligentnější je, tím méně má zdravého rozumu. Jasně to dokresluje fakt, že intenzita válečné hysterie vzrůstá v souladu s postupem na společenském žebříčku. Nejracionálnější postoj k válce mají porobené národy z území, jež jsou předmětem sporu. Pro tyto lidi je válka prostě nepřetržitá pohroma, která se valí sem a tam přes jejich těla jako vlny přílivu. Je jim naprosto lhostejné, která strana vítězí. Jsou si vědomi toho, že jakákoli změna vrchnosti prostě znamená, že budou pracovat stejně jako předtím, pro nové pány, kteří s nimi budou zacházet jako ti staří. Ti z dělníků, kteří jsou na tom o něco lépe a jimž říkáme proléti, si válku uvědomují jen občas. Když je třeba, je možné dohnat je k šílenému strachu a nenávisti, ale ponecháni sami sobě dokáží nadlouho zapomenout, že je válka. Pravé válečné nadšení lze najít v řadách Strany a především v řadách Vnitřní strany. V dobytí světa věří nejpevněji ti, kteří vědí, že je nemožné. Toto zvláštní spojení protikladů – znalosti s nevědomostí, cynismu s fanatismem – je jedním z hlavních charakteristických rysů oceánské společnosti. Oficiální ideologie si bohatě protiřečí, i když k tomu není praktický důvod. Tak Strana například ve jménu socialismu odmítá a popírá zásady, za které původně socialistické hnutí bojovalo. Hlásá opovržení vůči dělnické třídě, jaké nemělo v minulých staletích obdoby, a přitom odívá své členy do stejnokroje, jaký kdysi nosili manuálně pracující a který byl z toho důvodu zaveden. Systematicky podrývá soudržnost rodiny, a přitom nazývá svého vůdce jménem, které přímo navozuje cit rodinné oddanosti. Dokonce i názvy čtyř Ministerstev, která nám vládnou, předvádějí, s jakou drzostí se úmyslně překrucují fakta. Ministerstvo míru se zabývá válkou, Ministerstvo pravdy lží, Ministerstvo lásky mučením a Ministerstvo hojnosti šířením hladu. Tyto protimluvy nejsou náhodné ani nevyplývají z prostého pokrytectví: jsou záměrným cvičením doublethinku. Protože jedině smiřováním protikladů se dá moc udržovat donekonečna. Jiným způsobem se starodávný cyklus nedá zlomit. Jestliže má být navždy znemožněna rovnost mezi lidmi – jestliže Ti nahoře, jak jsme je nazvali, si mají natrvalo udržet své postavení – potom musí být řízené šílenství převažujícím stavem mysli.
Ale existuje otázka, kterou jsme až do této chvíle téměř pominuli: Proč by měla být lidská rovnost znemožněna? Za předpokladu, že jsme mechanismus tohoto procesu správně popsali, jaký je motiv toho obrovského, přesně naplánovaného úsilí zmrazit dějiny v určitém okamžiku?
Tady se dostáváme k ústřednímu tajemství. Jak jsme viděli, mystika Strany a především Vnitřní strany závisí na doublethinku. Ale ještě hlouběji spočívá původní motiv, nepochybný instinkt, který vedl k uchopení moci a potom vytvořil doublethink. Ideopolicii, nepřetržitelné válčení a všechno ostatní příslušenství. Tento motiv ve skutečnosti spočívá…
Winston si najednou uvědomil ticho, jako si člověk uvědomí nový zvuk. Zdálo se mu, že Julie je už nějakou dobu velmi klidná. Ležela na boku, od pasu nahoru nahá, s tváří položenou na ruce jako na polštářku, s pramenem rozcuchaných černých vlasů přes oči. Ňadra se jí pomalu a pravidelně zvedala a klesala.
„Julie.“
Žádná odpověď.
„Julie, jsi vzhůru?“
Žádná odpověď. Zavřel knihu, položil ji pozorně na zem, lehl si a přetáhl přes Julii i přes sebe přehoz.
Ještě stále se nedověděl konečné tajemství. Pochopil jak; nechápal proč. Kapitola I. stejně jako Kapitola III. mu vlastně neřekly nic, co by nevěděl; pouze utřídily znalosti, které už měl. Ale když je přečetl, věděl líp než předtím, že není šílený. To, že je v menšině a že je možná jediný, z něj ještě nedělá šílence. Je pravda a je nepravda, a když se člověk drží pravdy, třeba proti celému světu, není šílený. Žlutý paprsek zapadajícího slunce dopadal oknem šikmo na polštář. Zavřel oči. Slunce na jeho obličeji a na dívčině hladkém těle, dotýkajícím se jeho hrudi, mu dodávalo silný, ospalý pocit jistoty. „Zdravý rozum se nedá podchytit statisticky,“ šeptal. Usnul s pocitem, že tato poznámka obsahuje hlubokou moudrost.
Když se probudil, měl dojem, že spal dlouho, ale pohled na starodávné hodiny mu řekl, že je teprve dvacet třicet. Chvíli ležel a podřimoval; ze dvora zazněl obvyklý zpěv v hluboké tónině:
Bylo to jen marný vokouzlení,
vodešlo jak aprílovej den;
ale ten pohled a to slovo,
mi vzaly mýho srdce sen.
Cajdák byl zřejmě pořád populární. Stále ještě ho bylo všude slyšet. Přežil Píseň nenávisti. Julie se vzbudila, rozkošnicky se protáhla a vstala z postele.
„Mám hlad,“ řekla. „Uděláme si ještě kávu. Sakra! Vařič zhasl a voda je studená.“ Zavřela vařič a zatřásla jím. „Není v něm petrolej.“
„Snad nám pan Charrington trochu dá.“
„To je zvláštní, byl přece plný. Obleču se,“ dodala. „Nějak se ochladilo.“

Leave a Reply